Poslední dobou se dost často v televizi vysílá dnes již historické intermezzo, v němž prezident Václav Havel konstatoval, že "u nás vládne blbá nálada", čímž sice myslel jen onu chvíli či údobí, kdy to vyslovil, jenomže já mám bohužel pocit, že naštvanost, mrzutost, nakrknutost či zachmuřenost vládne u nás pořád; aspoň si nepamatuji, že by tomu bylo jinak.
Jsou sice vzácné výjimky: třeba když občas hokejisté vyhrají mistrovství světa, nebo když jednou za desítky let padne nebo mění se režim, ale taková anima jsou krátkodechá. Nemají dlouhého trvání. Po pár dnech euforie pomíjí, upadáme znovu do pesimistických nápad. Dobře je to vidět v resturacích, kavárnách, kde si naši lidé sedají separátně k volnému, čili k liduprázdnému stolečku, a než by si přisedli k dalším hostům, dřepí s jakousi urputností raději sami. Ve volných hledištích se u nás sedá kamsi do zadních řad, zatímco v jiných zemích si lidé sedají nejraději dopředu.
Snad je to proto, že se permanetně čehosi obáváme a snažíme se být nenápadní.
Když přijel kdysi můj venkovský dědeček do Prahy a jel tramvají, měl ve zvyku oslovovat spolucestující a s chutí se s nimi dával do řeči. Pamatoval totiž časy, kdy se lidem tak okázale nelhalo. Něco podobného je dnes vlastně neslýchané, oslovovat cizí osoby se považuje za podivínství. Je to návyk z dlouhodobé nedůvěry k vrchnosti a vládám v této zemi: po velkou řadu let se lhalo celým generacím, slibovaly se jim ideje naprosto nehorázné, neuskutečnitelné. Sám pamatuji nacistickou okupaci, kdy se do poslední chvíle lhalo lidem o vítězstvích chrabrých německých vojsk; také si dobře vzpomínám na naivní a bláhové sliby bolševiků. Když se už lidem chtělo zbavit se té zničující falše, setřást z ducha národa všechny ty zrůdné iluze a vyspravit si pochroumanou páteř, došlo opět k nové okupaci, následně k ohromující kolaboraci a k dalším charakterovým pokřivenostem.
Projevy nedůvěry k mocným či pochybnosti se tvrdě trestaly. Lidé si navykli být co nejméně nápadní.
Pozoruje-li situaci cizinec, zjistí, že dobrá nálada se u nás toleruje pouze opilcům a feťákům, kteří v rozmarné veselosti se dokáží zabavit, ať to stojí, co to stojí. Zpívají v nočních ulicích, sexují bez zábran a pomalu i veřejně, malují po zdech, v tramvajích a autobusech čmárají diamantem po sklech, na chodnících zanechávají své výměšky. Občas se mezi sebou zmlátí při fotbale, aby byla sranda. Zdá se, že jde o jev obecně do značné míry povolovaný, a proto se nezasvěceným osobám jeví život u nás jako fantasy nebo jakési scifi z jiného světa, neboť zakříknutá a nejistá je často i policie.
Dnes už sice žádná konfidentská nebezpeční nehrozí, přesto se lže a krade ze zvyku dál.
Není divu: v současné garnituře našich řídících představitelů převládají osoby, jež mentálně i názorově zráli v době vlastizrádné a nemravné normalizace, jež je pochopitelně formovala. A podívat se vzájemně do očí, lidé ještě nedokážou. Mít dobrou náladu neboli animo je prostě náročné: pro mnohé jde o fušku, k níž potřebují chemické berličky. Bez umělého povzbuzení či všelijakého dopování se upadá do ustrašenosti a blbých nálad. Připadám si sice jako trapný karatel, ale marná sláva, býti závistivým a naštvaným je snadnější, než s rozumem v hrsti měnit smutné příčiny. Přitom existují kultury, kde ke splnění slibu stačí slovo a podání ruky: u nás na to nestačí ani sebelépe sepsané dohody či smlouvy.
Jak se projevuje i v posledních dnech, k fokloru pořád patří lež, nepravdy a fixlování. Jen by mě zajímalo, kde mocní berou jistotu, že občané jednou nesáhnou po osvědčené české metodě, k defenestraci.
