Hrozivá zjevení

Na 1. máje, neboli o Svátku práce, jsem chodíval slavit, nejprve v průvodu, později v nejrůznějších příjemných setkáváních, ale od chvíle, kdy vtrhli k Máchovu pomníku na Petříně estébáci, nevytáhnu paty z domu. První květen mi tenkrát otevřel oči.

U onoho pomníku jsem se nacházel se svými spolužáky, zažil jsem tam už po setmění veliké shromáždění mladých lidí, jejichž mysl zaplavila především jarní touha, rozněžnění  a otevřené láskyplné náruče. Potom v té tmě někdo vykřikl cosi o tom, že není maso, není kmín, hlavně, že létá Gagarin, a brzy na to se začalo zatýkat. Komu se nepodařilo zmizet v tmavých křovinách a chytili ho, byl antonem odvezen do vazby v Bartolomějské. Tam bylo od těch již zadržených tvrdě požadováno udání jmen dalších studentů, jimž se podařilo na Petříně uniknout: dostalo se jim dodatečného zatčení nebo pozvání k výslechu. Potom následovaly vyhazovy ze škol. Z naší fakulty na pokyn STB vyloučil děkan čtyři posluchače, ostatním, včetně mne, naděloval výstražné důtky: stačila prostá osobní přítomnost na Petříně.

Letos jsme si s manželkou udělali špacír v parku na Bílé Hoře a dopřáli si oběd v nedaleké zahradní restauraci: první májový den nám připomněla jen snítka šeříku. Večer jsme si pustili v televizi zprávy a zhrozili se.

Z obrazovky na nás hleděla hrůzná zjevení.

Komunisté slavili svůj Svátek práce na pražském Výstavišti, objevil se mezi nimi i někdejší koryfej českých bolševiků Milouš Jakeš, ale především zde visely portréty V. I. Lenina a J. V. Stalina. V Moskvě pochodoval mohutný průvod a táhl s sebou dokonce jejich obrovské podobizny.

Přiznám se, že se mi orosilo čelo z vědomí neuvěřitelných souvislostí, když jsem zíral na obličej jednoho z největších mordýřů 20. století, zejména nedlouho potom, kdy se nám znovu připomněla Katyňská tragédie, v níž udělil pokyn k zavraždění 22 000 polských důstojníků a intelektuálů.

Proti adoraci vůdců zločineckého bolševismu nikdo nezakročil.

Před pár dny jsem se dočetl o jedné rakouské poslankyni, která podala návrh na obnovení nacistické strany. Návrh vzbudil po celé Evropě velké pohoršení. I mne to pořádně zvedlo ze židle, ale po kratičkém zamyšlení jsem se přestal ježit a divit se. Položil jsem si otázku, mám-li vůbec právo se horšit, když v mé vlastní zemi beztrestně vlají fangle idejí, jejichž propagace je zakázaná, a vyvěšují se portréty hlavních strůjců nenávistné a zrůdné filozofie?

Připadám si náhle a prostě jako v dost pitomém snu.