Šlo samozřejmě o blábol, neboť do lidí se vciťují i herci pravicového smýšlení; její řeč se mi stala názorným příkladem současné kvality a úrovně politické reprezentace. Na jevišti jsem ji ještě neviděl a nemohu si ji vybavit z filmu, ani z obrazovky, ale na české seriály se již nedívám. Přesto znám nejenom její tvář, ale i postavu a leccos z kolotání jejího života. Bývá nemírně často objektem pozornosti nejrůznějších médií, nikoliv pouze tak zvaných bulvárních.
Patrně to mnoha lidem stačí jako záruka intelektuální a morální kvality pro výkon odpovědné funkce v zákonodárné či výkonné moci. A k tomu mířím svým dnešním tématem.
Dlouho jsem nedokázal pochopit, proč diváci ztotožňují osobu z televizní hry s jejím interpretem, přestože by mi to jako autorovi mělo lichotit. Vrcholem dokonalé iluze, jež se slil do vjemu diváků bylo vytvoření figury primáře Sovy Ladislavem Chudíkem v Dietlově seriálu Nemocnice na okraji města. Tato umělecká mystifikace nabyla neuvěřitelného rozměru: mnozí diváci při svém onemocnění žádali, aby jim operoval meniskus nebo žlučník právě Ladislav Chudík. Zapomínají, že zanechal bílý lékařský plášť v herecké šatně, zrovna jako klauni zanechávají červený nos v zásuvce.
Nu a vnější popularita bez ohledu na skutečný obsah schopností je jádro pudla.
Právě tak, jako lidé chtějí za operátora své slinivky slovenského herce, dávají přednost i klaunům, aby za ně plédovali v zákodárné či výkonné moci. Poslední dobou jsem pravých klaunů v politice zaznamenal několik, čímž nemyslím osoby jako klauni působící a vypadající, jichž je také hodně.
Miluji kauniády, klaunérie, perzifláže, grotesky a crazy komedie. Čím dál víc oceňuji genialitu díla Jaroslav Haška, jehož Švejka jsem donedávna považoval za srandovní nadsázku a netušil, že jde vlastně o výstižný naturalismus.
Činí mi však jisté potíže hledět na svůj i občanský život především jako na klauniádu.
Ale možná si ještě zvyknu.