Za první dámou na Cyrana?
Pro zmíněnou otázku sepisuji tento blog, přestože recenzemi či kritickými postřehy na umělecká díla se ze zásady nezabývám, ale ryze osobní povzdech si v tomto případě neodpustím.
Sleduji představení tohoto předního divadla po dobu posledních tří let docela pravidelně a pokaždé odcházím v rozpacích, kam tato scéna s úžasnou historií a vždy nabitá obdivuhodnými tvůrčími legendami vlastně kráčí. Zdá se mi, že se o cosi sice úpěnlivě snaží, ale přitom klesá. Poslední premiérou mé rozpaky vyvrcholily až do hněvu z vědomí mrhání přízní štědrého města, bagatelizováním divácké věrnosti a okázalým pohrdáním tvůrčí pokory. Nehodlám se přít o termín "postmuzikál", jak žánr inscenace Cyrana nazývají samotní její tvůrci, sám takovou determinaci považuji za estetický blábol, ani se nemíním příliš hádat o zvolený styl, jenž je pojímán jako výron postmodernismu, byť jeho typické mísení nejrůznějšími módními výrazovými prostředky považuji v tomto případě spíš za nesrostlou a neorganickou slátaninu. A pokud bych si i připustil, že onoho večera vznikla na jevišti zcela nová a původní umělecká realita, pak šlo o skutečnost značně pošramocenou, ne-li přímo defektní, přičemž nelze režisérovi upřít neobyčejný dar bujaré divadelní imaginace. Herecký projev představení je tu však přehlušován permanentním přívalem hudby a silných zvuků, pročež jsou interpreti opatřeni na tvářích či jinde ukrytými mikroporty zesilujícími jejich mluvní i zpěvní projev. Jenomže zesilování i amplifikace vokálů pohříchu technicky diletuje a bohužel až do té míry, že divák, zavalovaný množstvím slov textu, přijímá jeho sdělení v nepříliš srozumitelném huhlání. A tak je třeba domýšlet si, o čem se to vlastně hraje a být trpce odkázán na pozorování jakýchsi živých a pohybujících se obrazů v kouřové cloně, jež útočí na divácké vjemy s nevídanou urputností a vůlí exhibičně udivovat.
Není snad třeba připomínat, že původní a slavná Rostandova hra okouzluje již více než jedno století diváky na celém světě v příběhu lásky, v němž o přízeň svůdné Roxany soupeří sličný Kristián a nehezký nosatý básník Cyrano. Prostě téma jakéhosi střetnutí daru krásy s darem oduševnění. Hra byla opatřena kdysi skvostným přebásněním z pera Vrchlického, ale není divu, že si vyžádala nové jazykové ztvárnění, jež koresponduje se současnou dobou zřetelněji. Autorem nové verze se stal neméně zdatný současný veršotepec, ale to je asi vše, co se lze dozvědět po zhlédnutí představení s nedostatečně reflektovatelným textovým projevem. I příběh se posunul kamsi jinam a to pořádně.
A sem vlastně mířím tímhle svým povídáním, neboť téma takto realizovaného příběhu mě snad děsí i ve snu. A také si uvědomuji, že bych měl jako praktický divadelník mlčet, neplést se recenzentům do řemesla a být prostě loajální k režisérovi. Jenomže tady se stalo něco, co mé kolegiální zábrany prostě přesahuje. Jak jsem již naznačil, viděl jsem prostě jiný příběh, než se lze dočíst v autorově předloze.
Konzumoval jsem příběh stárnoucí ženy, trpící vědomím vlastní, leč odkvétající krásy, kterou přemohou vilné choutky na takříkajíc "mladé maso". Tím se stane chlapec sotva odrostlý dospívání. Mladík není rozhodně žádný krasavec, postavou je dokonce menší než žádostivá dáma, rozumu poněkud mdlého, jednáním rozjíveného, takže mu musí konverzaci napovídat nosatý básník, jenž tutéž dámu sice tajně miluje, ale také jí z podivné lásky přeje toto nepřirozené erotické dobrodružství. Když se dáma ujistí, že mladý muž nemusí být takové pako, jakým však opravdu je, hodí mu ze svého balkonu lano, aby se mladík konečně mohl vyšplhat do jejího soaré a vykonal tam, co jest od něho očekáváno.
Tento vztahový fakt v ději, jak jsem jej vnímal já a ostýchám se patřičně pojmenovat, výrazně dominuje a určuje další vjemové souvislosti.
Otázku, proč se nezmiňují recenzenti o myšlenkovém poselství zhlédnutého díla, chápu prostě tak, že navzdory samozřejmému mnohatisíciletému divadelnímu předpokladu, se cítí prostě nepříjemně, mají-li poukázat na novou výkladovou variaci. Herečka, jež pomalu dohlédne na práh důchodového věku, má za sebou vynikající plejádu věhlasně báječných výkonů, ať na divadle, tak i před kamerou. Dostalo se jí mnoha ocenění. Proslula i jako výrazná představitelka politického či společenského dění a působila i velice pozitivně v uveřejňovaných okamžicích privátního života. Je ctěná a oblíbená. (Vážím si i jejího manžela, ať jako politika, tak i tvůrčího umělce. I on má s tímto divadlem cosi společného: v programu představení je mu totiž servilně děkováno za jistý prkotinový nápad s leukoplastí na nose.) Kupodivu jsem v tomto punktu zprvu pocítil hněv, ale převážila jej lítost, zaplavená sdílenou trapností. Obávám se, že významná osoba herečky se stala buď obětí inscenační nešikovnosti, anebo záměrné komerční manipulace, na niž prostě nalétla jako lovný opeřenec na špek. Pocit smutku nemám pouze kvůli protagonistce; naplňuje jej vědomí i jakési marnosti nad prací celého interpretačního souboru, jenž v dobré víře slouží naservírované koncepci vskutku poctivě a odvádí profesionální výkon v maximálním a obdivuhodném nasazení.
Co se vlastně skrývá za tímto míjením? Co v tomto divadle vlastně sociálně a umělecky převládá? Ješitnost, pýcha, pokrytectví, sebeklam, snobství, neschopnost průměrnosti, anebo okázalý mocenský voluntarismus?
Zdeněk Pošíval
Prázdniny začínají, sláva anebo ouvej?
Dnes začínají prázdniny a svět kolem mne se naráz změnil. Děti obdržely svá vysvědčení hned ráno a už dopoledne je jich nezvykle plná ulice.
Zdeněk Pošíval
V téhle zemi se snad závidí i cizí neštěstí
Občas sleduji diskuse pod některým z pozoruhodných článků internetových sdělovacích médií a nestačím se divit, jak se viditelná a slyšitelná část mladá generace vyjadřuje k současnému stavu české společnosti. A běhá mi mráz po zádech.
Zdeněk Pošíval
Lze v Čechách zabíjet beztrestně?
Ne nadarmo nazývá Ondřej Neff naši zemi Blbákovem. Zpočátku se mi to příliš nelíbilo, ale čím dál častěji se stává, že mu dávám nejenom za pravdu, ale mám chuť použít pro panující český šlendrián i mnohem tvrdší pojmenování: kam se podívám, tam kvete zlodějna, korupce, podvody, nečestnost. A přiznávám, je mi z toho úzko. Jako by se v mé vlasti začala hnilobně rozkládat celá lidská společnost.
Zdeněk Pošíval
"Náš exodus, váš exitus!"
"Náš exodus, váš exitus!" Tuhle hrůzu vypustili ze svých úst stávkující lékaři. Neuvěřitelné!
Zdeněk Pošíval
Pozor, starý člověk!
Sdělovacími prostředky, zejména pak ve televizi, proběhla rádoby dojemná informace o tom, že budeme obdaření novou dopravní značkou - Pozor! Kráčející starý člověk!
Zdeněk Pošíval
Oprsklost a cynismus mocných starostů českých
I Franz Kafka by se podivil, kam až zašlo jím tematizované odcizení člověka. A to v jeho dobách úřady jaktakž fungovaly, a když napadl sníh, zametalo se před vlastním prahem, aby nedošlo k uklouznutí a zranění.
Zdeněk Pošíval
Blbá nálada českého člověka
Poslední dobou se dost často v televizi vysílá dnes již historické intermezzo, v němž prezident Václav Havel konstatoval, že "u nás vládne blbá nálada", čímž sice myslel jen onu chvíli či údobí, kdy to vyslovil, jenomže já mám bohužel pocit, že naštvanost, mrzutost, nakrknutost či zachmuřenost vládne u nás pořád; aspoň si nepamatuji, že by tomu bylo jinak.
Zdeněk Pošíval
Migrace Romů z kanadského pohledu
Když jsem potřeboval po nějaké době znovu navštívit synovu rodinu v Kanadě, narazil jsem na úřední komplikace, a tak nezastírám, že patřím mezi ty naštvané týpky, kteří museli shánět povolení ke vstupu do Kanady, vyplňovat anglicky dotazníky, nechávat se fotografovat podle nadiktovaného klíče záběru, čekat na nejistotu vyřízení a nakonec i zaplatit konzulátu nemalý peníz.
Zdeněk Pošíval
Jak svačí záchranáři v Praze
Pochutnával jsem si v jednom bubenečském bistru na čerstvém bramboráku, když jsem si povšiml, jak venku na poměrně rušné hlavní třídě zastavily tramvaje i auta, neboť tudy projížděl houkající a blikající vůz záchranné služby. Obrovská skříňová žlutá sanitka nečekaně zastavila právě před vchodem krámu s občerstvením, modrá blikající světla zhasla a siréna přestala kvílet.
Zdeněk Pošíval
Zaplaťte i za svou smrt!
Napadají mě i další názvy, třeba: Necháme vás klidně umřít, stejně nám zaplatíte! Já vím, je to silná káva, opravdu na pováženou, ale za úvahu stojí. I pan Věnek Kulhánek se pozastavuje nad podivnou praxí, což mě patrně pošťouchlo k tomu, abych se rovněž přidal se svou pochybností.
Zdeněk Pošíval
Praha potřebuje ponocného
Nedávno ukázala kamera jedné zpravodajské stanice, kterak ještě po půlnoci hučí provoz restauračních podniků na uličních zahrádkách a jak svým randálem ruší spánek okolních obyvatel. Když se na vinohradské Korunní třídě reportér zeptal majitele podniku, proč nedodržuje vyhlášku o rušení nočního klidu, byl velice sprostým způsobem vykázán a málem inzultován. O kus dál se situace v bleděmodrém opakovala.
Zdeněk Pošíval
Proč nemám rád dušenou mrkev
Jiří Císler a Luděk Nekuda bývali kdysi mými oblíbenými kumštýři a měl bych tudíž nejeden důvod si některá jejich vystoupení vizuálně i auditiovně zakonzervovat. Tak si je mohu připomínat vhodněji, než jenom svou ochabující pamětí. Jenomže to by nesměla existovat Česká televize a otravovat mě svým prapodivným zacházením s reklamou.
Zdeněk Pošíval
Hrozivá zjevení
Na 1. máje, neboli o Svátku práce, jsem chodíval slavit, nejprve v průvodu, později v nejrůznějších příjemných setkáváních, ale od chvíle, kdy vtrhli k Máchovu pomníku na Petříně estébáci, nevytáhnu paty z domu. První květen mi tenkrát otevřel oči.
Zdeněk Pošíval
Uhni mi, krávo!
Bydlím v převážně poklidné ulici nedaleko pražské Stromovky; včera vykouklo z mraků jarní sluníčko a já šel otevřít okno a vpustit do svého pokoje čerstvý vzduch. Vyhlédl jsem ven. Nedaleko pode mnou na ulici stála dáma, asi padesátiletá, u nohou se jí batolil dvouletý klouček, patrně vnouček, broukal si a strkal před sebou maličké autíčko.
Zdeněk Pošíval
Nevzdělanost a nemoudrost mocných
Nelibost ve mně silně narůstá ze dne na den. Zejména aféra kolem pana Topolánka je pro mne vrcholem velikého znechucení českým veřejným děním.
Zdeněk Pošíval
Stát jako dojná kráva
Rád bych cosi poznamenal k hrozící stávce dopraváků, ale nemíním se vůbec zabývat tisíckrát omílanými aspekty. Mnohým z nich příliš nerozumím, jiným se snažím porozumět a z některých mi zůstává rozum stát.
Zdeněk Pošíval
Mystifikace třináctého důchodu
Třináctý důchod je termín, který, ačkoliv jde o mystifikaci, je poslední dobou až příliš často k slyšení i vidění ve všech médiích.
Zdeněk Pošíval
Kultura a umění jsou přece dva odlišné pojmy
Nejsem lingvista, natož etymolog či sémantik, ale mnohé jazykové pozůstatky po vládě komunistů mě štvou: kupříkladu kumulace dvou rozdílných kategorií kultury a umění.
Zdeněk Pošíval
Prasečí chřipka v českém podání (2. část)
Tak jsem byl naočkován, byť to bylo po česku složité. Stručně zopakuji dosavadní průběh. Nejprve mě telefonem oslovila praktická lékařka, mám-li zájem o očkování, neboť mou chronicky nemocnou osobu vybrala a zařadila mezi ohrožené pacienty sama pojišťovna. Paní doktorka mi také jedním dechem oznámila, že vakcínu bohužel nemá ještě k dispozici, abych si zatelefonoval později, kdy jí látka bude doručena.
Zdeněk Pošíval
Z kanálu vylezl i kuchař
Pokud je mi známo, existují jakési regule, které z médií eliminují obscénnosti, vulgarity a vůbec modely neetičnosti a sprostoty. Některá média to dodržují: buď takové nepřístojnosti nevydávají a nerealizují anebo je korigují v tisku vytečkováním, v auditivním vjemu pak sprosťárny odsadí mezerou a vyruší písknutím.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 38
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2692x