V téhle zemi se snad závidí i cizí neštěstí

Občas sleduji diskuse pod některým z pozoruhodných článků internetových sdělovacích médií a nestačím se divit, jak se viditelná a slyšitelná část mladá generace vyjadřuje k současnému stavu české společnosti. A běhá mi mráz po zádech.

Srovnávání současné politické a sociální situace s údobím čtyřicetileté totality, jak to provádějí mnozí mladí lidé, je nejenom naivní, ale velice často hloupé a obávám se, že mnohdy i silně primitivní, tudíž výhledově i smrtonosně nebezpečné. Právě dnes jsem si nemohl nepovšimnout, jak pod článkem o současné čínské cenzuře se množí česká souhlasná přitakávání asijským komunistům a dokonce i sílí volání po "blahobytném" životě v režimu bolševického uspořádání státu.

Je jasné, že takoví pisatelé nezažili a ani si nepamatují odporná léta pod vládnoucí jednou stranou s posluhováním ruským Sovětům. Děsí mě proto otázka: kdo tedy mladé generaci poskytuje poučení a svědectví o bolševické době? Jaké jsou zdroje jejich informací? Že by čerpali z ledabylé výuky učitelů, anebo z nostalgie někdejších rodičovských nomenklaturních kádrů? Podle počtu členů a sympatizantů přežívajícího zločineckého uskupení by nebylo divu. A aby bylo ještě víc jasno: nemám nejmenších pochybností o tom, že současná česká společnost, samozřejmě v čele se svými politickými představiteli, se pohybuje těsně nad morálním dnem, pokud v něm již nevězí až po uši. Zatímco by zlomek kteréholiv skandálu stál v civilizované demokracii politika při nejmenším jeho post a plat, u nás se div nepovažuje za hrdinu. Mladá generace má tedy oprávněný důvod ke své nedůvěře. Jenomže to poměřování hodnot či pahodnot s předlistopadovými léty má silně zkreslující optiku

Krade se ve velkém i v malém a to všude, kam jen v českomoravské kotlince oko dohlédne. Je však třeba znovu vysvětlit obdivovatelům časů minulých, že současní zloději se vyučili lupičskému řemeslu právě od bezskrupolozních komunistů. Zapomíná se totiž, že největších loupeží, jež dosahovaly gigantických rozměrů, se dopouštěli vítězové po revoluci "pracujícího lidu" v roce 1948 soustavně a bezostyšně. Zdá se, že nikdo už neví nic o tom, že majitelé nejrůznějších podniků a usedlostí, (nejen zemědělských), majetků movitých i nemovitých, jež po výtce vznikaly z letité dřiny jejich rodin, byli za asistence policie a bolševických milicí ze dne na den nejen oloupeni o svůj majetek, ale z domovů i vyháněni a často končili ve vězení. Vládnoucí soudruzi ve svém odcizení pod záminkou třídního boje klesli hluboko až pod práh lidskosti: důsledně likvidovali své vlastní národní hrdiny. I pouzí podezřelí, či soudruhům nepříjemní jedinci, nikoliv prokazatelní zločinci, byli mučeni a nezřídka také popravováni.

Argumentování, že za komunistů se nedostaly koupit banány, je typický jev pokrytecké demagogie, jenž se zaryl do paměti nepamětníků jako nepodstatný metaforický hnid: kupodivu se nezřídka a spokojeně opakuje jako obraz bídy. Nezmiňuje se však, že byla velmi častá údobí, kdy se nedaly sehnat ani základní potraviny, třeba maso, na něž bylo třeba vystát si dlouhé fronty. Sám si nemohu vzpomenout, kterých komodit byl vlastně dostatek: cokoliv se muselo shánět s obtížemi a podplácením. Byla to vysoká škola korupce, z níž čerpají absolventi dodnes.

Jiný projev neznalosti a svým způsobem i arogance vidím v poznámce mladíka, jenž ironicky vyčítá zastánci demokracie, že když dnes nemá dostatek peněz, nemůže se vypravit dle své vůle a chuti do Ameriky a může cestovat maximálně do snoby opovrhovaného italského Bibione. Je vidět, že ironikovi není známo, že za komunistů by nemohl odcestovat ani do Bibione, natož někam jinam. Dovolenou u moře bylo možné trávit pouze v některé ze satelitních zemí SSSR, třeba v NDR u Baltu nebo v Bulharsku u Černého moře. I do socialistického Chorvatska, jež však nebylo v ruském područí, měli přístup jen prověřené kádry na tak zvaný devízový příslib, neboť koruna nebyla směnitelná za jiné valuty.

Asi bych se neměl divit, že obdivovatelé totalitního pořádku ponechávají bez povšimnutí tehdejší kulturní prostor, čímž míním souhrn národních duchovních hodnot. Mizérie důsledků vládnoucí ideologie pavědy marxismu leninismu a vědeckého komunismu byla nedozírná a ubíjející rozum. Svoboda slova a projevu neexistovala. Hlídacím a krutým psem "správného" myšlení byla STB (Státní bezpečnost). Studovat směly pouze děti komunisty prověřených a loajálních rodičů, kdežto vykonávat svá povolání nesměli lidé, kteří odmítali podepisovat vlastizrádná prohlášení a byli tudíž přeřazováni na podřadné práce. Z knihoven se vyřazovaly a ničeny knihy nesocialisticky smýšlejících autorů, včetně nepohodlných klasiků. Kina uváděla převážně kýčovité sovětské filmy, točily se budovatelské bláboly a pseudoiluzivní konstrukce. Ze západních kinematografií se nedistribuovalo téměř nic, snad s výjimkou několika sociálních filmů italského neorealismu. Na anglické snímky Shakespearových her se stály dlouhatánské fronty na vstupenky. Divadla hrála výlučně a pouze marxismem (HSTD - Hlavní správou tiskového dozoru) odsouhlasené autory. Za delší vlasy na hlavě byli mladíci vyhazováni z práce i ze škol a nezřídka končívali na policii. Každý mladý muž musel ztrácet drahocenný čas dvouletou povinnou službou v jalové a nepotřebné armádě a potomci nespolehlivých rodičů sloužili u vojenských "Černých baronů" (PTP) a tři roky vykonávali ty nejtěžší práce téměř bez výplat.

Z té doby si národ odnesl především morální pokleslost, závist a neúctu k člověku. Kdo nechce pochopit, nepochopí a pak snad nezbývá než pomodlit se známými slovy: "Božem odpusť jim, neboť nevědí, co činí!" Jenomže: stačí nám do příštích dnů pouhá modlitba? A pokud bych  mohl zabránit, aby se mým vnukům nemohl vrátit bolševický režim tím, že se nadosmrti zřeknu pojídání banánů, rád to udělám a z banánu si už nikdy ani neukousnu.