Blbá nálada českého člověka
Jsou sice vzácné výjimky: třeba když občas hokejisté vyhrají mistrovství světa, nebo když jednou za desítky let padne nebo mění se režim, ale taková anima jsou krátkodechá. Nemají dlouhého trvání. Po pár dnech euforie pomíjí, upadáme znovu do pesimistických nápad. Dobře je to vidět v resturacích, kavárnách, kde si naši lidé sedají separátně k volnému, čili k liduprázdnému stolečku, a než by si přisedli k dalším hostům, dřepí s jakousi urputností raději sami. Ve volných hledištích se u nás sedá kamsi do zadních řad, zatímco v jiných zemích si lidé sedají nejraději dopředu.
Snad je to proto, že se permanetně čehosi obáváme a snažíme se být nenápadní.
Když přijel kdysi můj venkovský dědeček do Prahy a jel tramvají, měl ve zvyku oslovovat spolucestující a s chutí se s nimi dával do řeči. Pamatoval totiž časy, kdy se lidem tak okázale nelhalo. Něco podobného je dnes vlastně neslýchané, oslovovat cizí osoby se považuje za podivínství. Je to návyk z dlouhodobé nedůvěry k vrchnosti a vládám v této zemi: po velkou řadu let se lhalo celým generacím, slibovaly se jim ideje naprosto nehorázné, neuskutečnitelné. Sám pamatuji nacistickou okupaci, kdy se do poslední chvíle lhalo lidem o vítězstvích chrabrých německých vojsk; také si dobře vzpomínám na naivní a bláhové sliby bolševiků. Když se už lidem chtělo zbavit se té zničující falše, setřást z ducha národa všechny ty zrůdné iluze a vyspravit si pochroumanou páteř, došlo opět k nové okupaci, následně k ohromující kolaboraci a k dalším charakterovým pokřivenostem.
Projevy nedůvěry k mocným či pochybnosti se tvrdě trestaly. Lidé si navykli být co nejméně nápadní.
Pozoruje-li situaci cizinec, zjistí, že dobrá nálada se u nás toleruje pouze opilcům a feťákům, kteří v rozmarné veselosti se dokáží zabavit, ať to stojí, co to stojí. Zpívají v nočních ulicích, sexují bez zábran a pomalu i veřejně, malují po zdech, v tramvajích a autobusech čmárají diamantem po sklech, na chodnících zanechávají své výměšky. Občas se mezi sebou zmlátí při fotbale, aby byla sranda. Zdá se, že jde o jev obecně do značné míry povolovaný, a proto se nezasvěceným osobám jeví život u nás jako fantasy nebo jakési scifi z jiného světa, neboť zakříknutá a nejistá je často i policie.
Dnes už sice žádná konfidentská nebezpeční nehrozí, přesto se lže a krade ze zvyku dál.
Není divu: v současné garnituře našich řídících představitelů převládají osoby, jež mentálně i názorově zráli v době vlastizrádné a nemravné normalizace, jež je pochopitelně formovala. A podívat se vzájemně do očí, lidé ještě nedokážou. Mít dobrou náladu neboli animo je prostě náročné: pro mnohé jde o fušku, k níž potřebují chemické berličky. Bez umělého povzbuzení či všelijakého dopování se upadá do ustrašenosti a blbých nálad. Připadám si sice jako trapný karatel, ale marná sláva, býti závistivým a naštvaným je snadnější, než s rozumem v hrsti měnit smutné příčiny. Přitom existují kultury, kde ke splnění slibu stačí slovo a podání ruky: u nás na to nestačí ani sebelépe sepsané dohody či smlouvy.
Jak se projevuje i v posledních dnech, k fokloru pořád patří lež, nepravdy a fixlování. Jen by mě zajímalo, kde mocní berou jistotu, že občané jednou nesáhnou po osvědčené české metodě, k defenestraci.
Zdeněk Pošíval
Prázdniny začínají, sláva anebo ouvej?
Dnes začínají prázdniny a svět kolem mne se naráz změnil. Děti obdržely svá vysvědčení hned ráno a už dopoledne je jich nezvykle plná ulice.
Zdeněk Pošíval
Za první dámou na Cyrana?
Za mimořádné účasti celebrit jsem zhlédl premiéru Cyrana, jež byla pojímána jako společenská událost velkého rozměru: podobnou návštěvnost osobností i osůbek veřejného života jsem tu dosud nezažil. Proč asi? A také jsem si po představení přečetl několik kritik a recenzí, po výtce poněkud rozpačitých, jež si jen okrajově a decentně si všímaly některých detailů, avšak nepostihovaly přitom celkovou kreativní úroveň divadelního inscenačního díla. A především a úzkostlivě se vyhýbaly jeho myšlenkovému poselství. Proč asi?
Zdeněk Pošíval
V téhle zemi se snad závidí i cizí neštěstí
Občas sleduji diskuse pod některým z pozoruhodných článků internetových sdělovacích médií a nestačím se divit, jak se viditelná a slyšitelná část mladá generace vyjadřuje k současnému stavu české společnosti. A běhá mi mráz po zádech.
Zdeněk Pošíval
Lze v Čechách zabíjet beztrestně?
Ne nadarmo nazývá Ondřej Neff naši zemi Blbákovem. Zpočátku se mi to příliš nelíbilo, ale čím dál častěji se stává, že mu dávám nejenom za pravdu, ale mám chuť použít pro panující český šlendrián i mnohem tvrdší pojmenování: kam se podívám, tam kvete zlodějna, korupce, podvody, nečestnost. A přiznávám, je mi z toho úzko. Jako by se v mé vlasti začala hnilobně rozkládat celá lidská společnost.
Zdeněk Pošíval
"Náš exodus, váš exitus!"
"Náš exodus, váš exitus!" Tuhle hrůzu vypustili ze svých úst stávkující lékaři. Neuvěřitelné!
Zdeněk Pošíval
Pozor, starý člověk!
Sdělovacími prostředky, zejména pak ve televizi, proběhla rádoby dojemná informace o tom, že budeme obdaření novou dopravní značkou - Pozor! Kráčející starý člověk!
Zdeněk Pošíval
Oprsklost a cynismus mocných starostů českých
I Franz Kafka by se podivil, kam až zašlo jím tematizované odcizení člověka. A to v jeho dobách úřady jaktakž fungovaly, a když napadl sníh, zametalo se před vlastním prahem, aby nedošlo k uklouznutí a zranění.
Zdeněk Pošíval
Migrace Romů z kanadského pohledu
Když jsem potřeboval po nějaké době znovu navštívit synovu rodinu v Kanadě, narazil jsem na úřední komplikace, a tak nezastírám, že patřím mezi ty naštvané týpky, kteří museli shánět povolení ke vstupu do Kanady, vyplňovat anglicky dotazníky, nechávat se fotografovat podle nadiktovaného klíče záběru, čekat na nejistotu vyřízení a nakonec i zaplatit konzulátu nemalý peníz.
Zdeněk Pošíval
Jak svačí záchranáři v Praze
Pochutnával jsem si v jednom bubenečském bistru na čerstvém bramboráku, když jsem si povšiml, jak venku na poměrně rušné hlavní třídě zastavily tramvaje i auta, neboť tudy projížděl houkající a blikající vůz záchranné služby. Obrovská skříňová žlutá sanitka nečekaně zastavila právě před vchodem krámu s občerstvením, modrá blikající světla zhasla a siréna přestala kvílet.
Zdeněk Pošíval
Zaplaťte i za svou smrt!
Napadají mě i další názvy, třeba: Necháme vás klidně umřít, stejně nám zaplatíte! Já vím, je to silná káva, opravdu na pováženou, ale za úvahu stojí. I pan Věnek Kulhánek se pozastavuje nad podivnou praxí, což mě patrně pošťouchlo k tomu, abych se rovněž přidal se svou pochybností.
Zdeněk Pošíval
Praha potřebuje ponocného
Nedávno ukázala kamera jedné zpravodajské stanice, kterak ještě po půlnoci hučí provoz restauračních podniků na uličních zahrádkách a jak svým randálem ruší spánek okolních obyvatel. Když se na vinohradské Korunní třídě reportér zeptal majitele podniku, proč nedodržuje vyhlášku o rušení nočního klidu, byl velice sprostým způsobem vykázán a málem inzultován. O kus dál se situace v bleděmodrém opakovala.
Zdeněk Pošíval
Proč nemám rád dušenou mrkev
Jiří Císler a Luděk Nekuda bývali kdysi mými oblíbenými kumštýři a měl bych tudíž nejeden důvod si některá jejich vystoupení vizuálně i auditiovně zakonzervovat. Tak si je mohu připomínat vhodněji, než jenom svou ochabující pamětí. Jenomže to by nesměla existovat Česká televize a otravovat mě svým prapodivným zacházením s reklamou.
Zdeněk Pošíval
Hrozivá zjevení
Na 1. máje, neboli o Svátku práce, jsem chodíval slavit, nejprve v průvodu, později v nejrůznějších příjemných setkáváních, ale od chvíle, kdy vtrhli k Máchovu pomníku na Petříně estébáci, nevytáhnu paty z domu. První květen mi tenkrát otevřel oči.
Zdeněk Pošíval
Uhni mi, krávo!
Bydlím v převážně poklidné ulici nedaleko pražské Stromovky; včera vykouklo z mraků jarní sluníčko a já šel otevřít okno a vpustit do svého pokoje čerstvý vzduch. Vyhlédl jsem ven. Nedaleko pode mnou na ulici stála dáma, asi padesátiletá, u nohou se jí batolil dvouletý klouček, patrně vnouček, broukal si a strkal před sebou maličké autíčko.
Zdeněk Pošíval
Nevzdělanost a nemoudrost mocných
Nelibost ve mně silně narůstá ze dne na den. Zejména aféra kolem pana Topolánka je pro mne vrcholem velikého znechucení českým veřejným děním.
Zdeněk Pošíval
Stát jako dojná kráva
Rád bych cosi poznamenal k hrozící stávce dopraváků, ale nemíním se vůbec zabývat tisíckrát omílanými aspekty. Mnohým z nich příliš nerozumím, jiným se snažím porozumět a z některých mi zůstává rozum stát.
Zdeněk Pošíval
Mystifikace třináctého důchodu
Třináctý důchod je termín, který, ačkoliv jde o mystifikaci, je poslední dobou až příliš často k slyšení i vidění ve všech médiích.
Zdeněk Pošíval
Kultura a umění jsou přece dva odlišné pojmy
Nejsem lingvista, natož etymolog či sémantik, ale mnohé jazykové pozůstatky po vládě komunistů mě štvou: kupříkladu kumulace dvou rozdílných kategorií kultury a umění.
Zdeněk Pošíval
Prasečí chřipka v českém podání (2. část)
Tak jsem byl naočkován, byť to bylo po česku složité. Stručně zopakuji dosavadní průběh. Nejprve mě telefonem oslovila praktická lékařka, mám-li zájem o očkování, neboť mou chronicky nemocnou osobu vybrala a zařadila mezi ohrožené pacienty sama pojišťovna. Paní doktorka mi také jedním dechem oznámila, že vakcínu bohužel nemá ještě k dispozici, abych si zatelefonoval později, kdy jí látka bude doručena.
Zdeněk Pošíval
Z kanálu vylezl i kuchař
Pokud je mi známo, existují jakési regule, které z médií eliminují obscénnosti, vulgarity a vůbec modely neetičnosti a sprostoty. Některá média to dodržují: buď takové nepřístojnosti nevydávají a nerealizují anebo je korigují v tisku vytečkováním, v auditivním vjemu pak sprosťárny odsadí mezerou a vyruší písknutím.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 38
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2692x